Místa působnosti

Dívčí sirotčinec byl založen z podmětu dómského vikáře Klementa Černocha roku 1860 arcibiskupem Bedřichem Fürstenbergem jako památka na blahořečení Jana Sarkandera. Sestry františkánky se zde staraly o 50 sirotků a 20 slabomyslných dětí, provozovaly zde také českou a německou dívčí školu, obstarávaly malé hospodářství. Roku 1880 byl sirotčinec rozšířen o novou budovu v zahradě ústavu a za arcibiskupa Khona byla postavena přední budova školy včetně kaple a studně s větrným pohonem. Od roku 1926 fungoval v části budov ústav pro slabomyslné dívky.

Dům kongregace byl založen roku 1883, menší společenství sester zde vedlo dětskou útulnu (tzv. Opatrovnu malých dítek, dnes budova základní školy na Dvorského ulici). Františkánky vyučovaly zpěvu a hudbě, zároveň zde pečovaly o nemocné spolusestry.

Navazoval na práci Spolku sv. Josefa, který v Brně založil ústav pro chudé osiřelé dívky. Ústav byl přestěhován do Zábrdovic, od roku 1900 pak sídlil v nové budově v Brně-Jundrově.

Založen byl roku 1908 katechetou Dr. Rudolfem Nejezchlebou. Zaměřil se na poskytování sociální a zdravotní péče na Ostravsku. První útulnu pro osiřelé dívky otevřel v Nové Vsi u Moravské Ostravy. V roce 1921 se spolek transformuje na „Okresní péči o mládež“. V roce 1941 se stal členem Arcidiecésní charity v Olomouci. V Moravské Ostravě se spolek zasadil také o vybudování nového sociálního domu (Útulek pro ženy a dívky, Studentský domov) nebo Polévkového ústavu s kuchyní. Spolek působil také v Mariánských Horách (sirotčinec, útulek pro školní děti), v Chabičově-Háji u Opavy (sirotčinec) nebo v Litultovicích (první ozdravovna na Ostravsku) a Smolkově.

Původně barokní zámek byl roku 1925 adaptován pro charitní účely Dobročinným spolkem Ludmila v Moravské Ostravě, který vedl dr. Rudolf Nejezchleba. Dobročinný ústav byl slavnostně otevřen 20. září 1928. Za druhé světové války byl objekt poškozen. Dnes se zde nachází domov pokojného stáří.

Domov blahoslavené Anežky České pro služebné dívky hledající zaměstnání byl slavnostně otevřen 3. září 1933 v bývalé kanovnické rezidenci (dnes sídlo Charity Olomouc), nicméně budova sociálním účelům sloužila od roku 1928, kdy sem byla přestěhována dětská opatrovna z orelského stadionu. V roce 1935 se z kapacitních důvodů přistoupilo k rozsáhlejším stavebním úpravám objektu. Nové prostory byly slavnostně předány do užívání o rok později za osobní účasti olomouckého arcibiskupa L. Prečana, který ředitelem Domova bl. Anežky České jmenoval kanovníka Františka Spurného. Kromě ubytovací kapacity se zde vydávaly obědy chudým. Založena byla knihovna s čítárnou. Konaly se zde duchovní cvičení. Domov je provozován i za druhé světové války. V roce 1948 přeběhly další stavební úpravy. Práce jsou dokončeny na podzim následujícího roku. Nová jídelna denně uspokojila potřeby 140-ti osob a v nově zřízených pokojích našly bydlení seniorky, studentky, služebné a ošetřovatelky. Po roce 1950 jsou sestry z Domova vyhnány a již se sem nikdy nevrátí. Majetek je zabaven, nepotřebné věci prodány a budova předána do užívání Krajského projektového úřadu pro výstavbu měst a obcí. Zdevastovaná budova se po revoluci vrátila původnímu majiteli, tj. Metropolitní kapitule u sv. Václava v Olomouci, která ji pronajala městské Charitě. Ta ji před několika lety nákladně rekonstruovala.

V jiné budově zřídila olomoucká Charita „Útulnu žen a dívek“. Určena byla starým ženám a dívkám s duševním onemocněním. Krátce před druhou světovou válkou byla nemovitost stavebně zmodernizována, její provoz slavnostně zahájil předseda olomouckého Svazu Charity P. František Světlík. Za druhé světové války mohl ústav fungovat v omezeném režimu.
K 1. lednu 1960 byly charitní objekty sloučeny pod hlavičkou Ústav sociální péče v Lukově. Původní budovy byly později zbourány.
Spolek působil také v Mariánských Horách (sirotčinec, útulek pro školní děti), v Chabičově-Háji u Opavy (sirotčinec) nebo v Litultovicích (první ozdravovna na Ostravsku) a Smolkově.

Milosrdní bratři pečovali o nemocné ve Vizovicích, Prostějově, Valticích, dodnes provozují nemocnici v Brně. V Prostějově bylo letech 1739–1839 ošetřeno přes 30 tisíc potřebných. V letech 1896–1898 byl klášter přestavěn tak, aby odpovídal tehdejším zdravotnickým předpisům.

Provoz převzaly sestry františkánky roku 1907, věnovaly se ošetřovatelské péči a denně ošetřily na 120 potřebných. Staraly se také o dětskou opatrovnu.

Místní sirotčinec byl založen z odkazu rolníka a starosty obce Františka Lakomého. O jeho provoz se staraly sestry dominikánky. Kapacita domova byla 40 lůžek. Po Velké válce zde byli umisťováni sirotci Sirotčím spolkem okresu olomouckého, který nedisponoval vlastní budovou. Větší část dětí chodila do měšťanské školy v Křelově, menší počet pak do Řepčína a Hejčína (dnes městské části Olomouce).

Tradice sociální péče zde sahá do roku 1885, kdy hrabě Seilern-Aspang založil první útulnu. Později nechal na přání manželky postavit nový sirotčinec se soukromou školou (1892) pro dívky z holešovského okresu. Ústav byl nazván Karolinum na památku mecenášky. Ústav se po vzniku ČSR dostal do finanční nouze. Objekty po dohodě s původní majitelkou odkoupil Svaz Charity v Olomouci, který sirotčinec nadále provozoval. Slavnostní předání proběhlo 14. září 1924 za účasti arcibiskupa Leopolda Prečana, jeho pozdějšího pomocného biskupa Jana Stavěla, původní majitelky a ředitele Charity Ludvíka A. Bláhy a dalších hostů. Ústav byl svěřen řádovým sestrám Svatého Kříže. V sirotčinci bylo k dispozici 48 lůžek, součástí areálu byla zahrada. Hospodařilo se také na okolních pronajatých pozemcích a loukách.

Založen a provozován byl od roku 1924 svatokopeckými sestrami premonstrátkami v domě se zahradou. Kapacita byla 15 dětí. Po únoru 1948 byl objekt státem zabaven a sestry odvezeny do internačních táborů. O dům se dnes stará Charita Olomouc, která se zde zaměřila na komunitní bydlení (Společenství sv. Josefa).

Hospodářství pro potřeby sester premonstrátek zakoupil premonstrát Vojtěch Frejka, který byl kaplanem na Svatém Kopečku u Olomouce. Finančně náročná adaptace byla provedena roku 1921. Zázemí zde měla česká menšinová škola a další část byla využita pro 20 sirotků.

O zdejší dívčí sirotčinec se soukromou školou v bývalém klášterním areálu trinitářů se zasloužil katecheta v Hranicích – Jan Stavěl, pozdější pomocný biskup olomoucký a dlouholetý předseda Svazu Charity v Olomouci. Spolek původně založil ve Vítkovicích (1898), po svém přeložení jej přesunul do Zašové. Přijímány byly dívky ve věku 3 let, v 15 jej opouštěly. Učily se zde domácím pracím, pracovaly v kuchyni, zabývaly se praním, žehlením, úklidem, pracovaly na poli, učily se pěstovat zeleninu, věnovaly se šití. Na podzim 1938 byl ústav zabrán německou okupační mocí.

Útulna sv. Ludmily v Tršicích u Olomouce (celý dobový název: Útulna svaté Ludmily pro těžce zmrzačené hochy v Tršicích, název po české světici nesla na přání arcibiskupa A. C. Stojana) byla zřízena olomouckým Svazem Charity ve dvacátých letech minulého století v pronajatém objektu bývalého zámečku Metropolitní kapituly v Olomouci. Kapacita dosahovala čtyřiceti lůžek. Kromě ložnice, koupelny, jídelny, pracovny a řemeslnické dílny byla v budově útulny zřízena kaple. Provoz Ústavu sv. Ludmily v Tršicích byl částečně financován z hospodářské činnosti na zahradě a pronajatých polích. Chovanci se věnovali řezbářství, košíkářství, pěstovali holuby, králíky, drůbež, včelařili, pracovali na zahradě. Výrobky byly prezentovány na charitních výstavách. Po válce byl ústav přestěhován do Nezamyslic, kde byl změněn na domov pokojného stáří. Objekt v Tršicích je dnes sídlem obecního úřadu.